Ella nikdy nerozuměla tomu zvláštnímu prázdnu, které ji v životě obklopovalo. Byla jako herečka na jevišti, která přehrává svou roli s bravurou, ale uvnitř cítí, že něco chybí. Jakoby část její duše byla někde skryta, zamčená za dveřmi, ke kterým ztratila klíč.
Její vztah s bratrem byl plný protichůdných emocí. Byl o několik let starší, obdivovala jeho sílu a odvahu, ale zároveň v jeho přítomnosti cítila podivný neklid. Tento neklid neměl žádný zřejmý důvod – aspoň ne takový, který by si vědomě dokázala vybavit. A tak život šel dál. Bratr se stal vzpomínkou, jednou z mnoha, ale ne klidnou, jako je klidná hladina rybníka. Spíš jako nehybná voda s něčím temným ukrytým pod povrchem.
Ella vyrůstala s vědomím, že její matka ji miluje, ale často se ptala, jak by ta láska mohla být tak slepá. Občas se v ní vynořila otázka: Co když matka věděla? Co když věděla něco, co Ella sama nedokázala uchopit, a přesto nezasáhla? Tento pocit rezonoval v jejím nitru jako ozvěna nepoložené otázky. Byla to otázka, která ji tížila a zároveň odrážela její vlastní bezmocnost.
Jednoho dne, při práci na sobě samé, když zapisovala své myšlenky do deníku, ucítila náhlý tlak v hrudi. Byla to směs strachu a smutku, která jí náhle odhalila pravdu: nebylo to prázdno, co cítila. Bylo to ticho. Hlas ticha, které skrývalo tajemství jejího dětství. Byl to hlas ran, které byly zazděny tak hluboko, že si je ani neuvědomovala.
Začala se ptát: Proč to ticho přetrvává? Proč se cítí neviditelná, i když o sobě tolik mluví a snaží se být slyšena? Možná proto, že nikdo tehdy neviděl její bolest. Možná proto, že ona sama neviděla, co ji hluboko uvnitř tíží.
Ella si uvědomila, že její léčení začíná teď, když si dovolí na to všechno podívat. Ačkoliv neznala odpovědi na všechny otázky, pochopila, že nemusí přestat hledat. Hledání bylo její cestou – cestou, která ji povedla k pravdě, k přijetí a k osvobození. A i když ty dveře ke vzpomínkám byly těžké a rezavé, cítila, že je dokáže otevřít.