Ella si dlouho neuvědomovala, že ten podprahový neklid, ten nejasný pocit střehu, v sobě nosila už od dětství. Bylo to, jako by její tělo i mysl byly neustále připraveny čelit něčemu nevyřčenému, něčemu, co se skrývalo za závojem zapomnění. Vyrůstala jako tichý pozorovatel, žijící na okraji, stranící se světa, přestože ho zároveň denně obývala. Stala se neviditelnou, ať už v rámci své rodiny, nebo v širším světě. Ale otázky zůstávaly. Co ji přimělo se stáhnout? Co přesně vytvořilo ty neviditelné bariéry, které si kolem sebe vystavěla?
Její vztah s matkou byl komplikovaný. Matka jí vždy dávala najevo lásku, ale zároveň kolem ní zůstávala aura něčeho nevyřčeného. Ella často přemýšlela, jak se její matka cítila po ztrátě své vlastní matky, babičky, která zemřela za tragických okolností. Snad ta bolest matku nějak oslepila vůči jiným bolestem – těm, které Ella skrývala hluboko uvnitř sebe. Nebo snad nešlo o nevědomost, ale o úmyslné ticho? Ella se nemohla ubránit otázce: co když matka věděla, co se stalo? Co když věděla a rozhodla se nic neudělat?
Tyto myšlenky ji pronásledovaly jako šeptané hlasy. Hledala odpovědi ve vzpomínkách, které se zdály rozmazané, jako by se její mysl snažila chránit před pravdou. „Co přesně se skrývá za tím závojem?“ ptala se sama sebe, zatímco jí přepadl pocit ztráty a bolesti, které nemohla přesně pojmenovat.